Miroslav Novák

Přes všechny kritiky a averze, jichž jsou terčem, politické strany nesporně tvoří nezbytnou a nenahraditelnou součást liberálně demokratických režimů. Politické strany v současném slova smyslu slova jsou (jak to zdůraznil zejména Maurice Duverger, ale před ním to už postřehl Max Weber) dítětem všeobecného volebního práva, krátce dítětem reprezentativní demokracie. Tento text má za cíl situovat základní etapy vývoje typů politických stran v moderním slova smyslu, jak se s nimi setkáme v dílech západních specialistů, přičemž poslední dvě fáze souvisí s globalizací (poslední fáze přímo, předposlední svými důsledky). Nejprve však bude třeba odpovědět na otázku, co jsou to politické strany v moderním slova smyslu. Tím 1) časově určíme, od jaké doby lze hovořit o stranách, jak je dnes chápeme, a stručně vyložíme, jak první moderní strany vznikly, 2) vymezíme jejich hlavní rysy a odlišíme současné politologické chápání stran spadající do neklasické teorie demokracie iniciované J.A. Schumpeterem od tradičního pojetí stran kladoucího důraz na ideologický projekt. V závěru si klademe otázku, do jaké míry zapadají současné trendy ve vývoji stran a stranických systémů do dnešní logiky globalizace a jak by mohly hrát v budoucnosti strany, stranické systémy a demokratická politika vůbec aktivnější roli.

Co jsou politické strany?

V dobách, kdy strany v plném slova smyslu, jak je dnes chápeme, ještě neexistovaly, byly označovány především za sdružení, která prosazují určité názory, ideály, zkrátka ideologický projekt. Tak např. Benjamin Constant definoval roku 1816 stranu jako "sdružení lidí, kteří vyznávají stejné učení" (1). Tato definice se dnes hodí spíš na intelektuální kluby. Podobně, i když z dnešního hlediska výstižněji, Edmund Burke ve spise publikovaném 1770 píše, že "strana je organizovaný celek lidí, kteří se sdružují k společnému dílu v národním zájmu podle zvláštního principu, na němž se shodli" (2). S důrazem na ideologický projekt se později setkáme v definicích strany u rakouského právníka Kelsena, ale i u současných francouzských politologů F.Goguela a G.Burdeaua. F.Goguel uvádí, že strana je "seskupení určené k účasti na politickém životě, k částečnému nebo úplnému dobytí moci a prosazení myšlenek a zájmů svých členů" (3). Podle této definice nejde už jen o prosazování ideálů, ale také zájmů; s tím se ovšem setkáváme už u zájmových a nátlakových skupin. Je tedy třeba vyzdvihnout hlavně další prvek v definici, totiž snahu o částečné nebo úplné dobytí moci. Pokud si o nátlakových skupinách lze klást otázku - a rozlišovat je podle toho - zda jim jde spíš o ideály nebo spíš o zájmy, můžeme si analogicky klást otázku, zda stranám nejde především o dobytí a udržení moci a zda ideologický program, který hlásají, není jen prostředkem k tomuto cíli, anebo naopak zda moc a její vykonávání nejsou pouhým prostředkem k prosazování hlásaných názorů (4). Ideologický program může být buď druhotný, nebo naopak podstatný, a to do té míry, že strana raději odmítne účast na moci než aby se zpronevěřila svým zásadám (Je ostatně třeba odlišovat ideologický program od pouhé propagandy nebo taktiky, které strany užívají). Vycházíme však z toho, že výkon moci - ať už samostatně nebo ve spolupráci s jinými v rámci koalice - je normálně hlavním cílem stran, za který se nemusejí stydět. Podle Arona jsou strany "víceméně organizovaná dobrovolná seskupení, která vyvíjejí víceméně stálou činnost, a ve jménu jistého pojetí obecného společenského zájmu se ucházejí o to, aby sama nebo v koalici převzala funkce vlády" (5). Joseph La Palombara a Myron Weiner založili svou dnes už slavnou definici politických stran na čtyřech kritériích:

4. Snaha vyhledávat lidovou podporu ve volbách nebo jiným způsobem" (6).

K prvnímu kritériu poznamenejme, že charismatický vůdce přesto může založit stranu, jako generál Charles de Gaulle gaullistickou stranu, ale ta musí potom projevit schopnost svého zakladatele přežít (7). Druhé kritérium umožňuje odlišit strany od pouhých parlamentních klubů (parlamentních skupin čili frakcí). Pokud jde o třetí kritérium, tj. záměr vykonávat samostatně nebo v rámci koalice moc na celostátní nebo aspoň regionální úrovni, je třeba upřesnit, že o dosažení moci mohou strany usilovat nejen v rámci stávajícího politického systému, ale eventuálně i v prosazovaném budoucím politickém systému, což se může vztahovat např. na revoluční nebo separatistické strany. Čtvrté kritérium, tj. vyhledávání lidové podpory, a to na úrovni voličů nebo aktivistů, odlišuje strany od pouhých politických klubů (nezaměňovat s parlamentními kluby), které jsou jakýmisi nátlakovými skupinami v ideologické oblasti.

Mezi těmito čtyřmi kritérii už prosazování ideálů vůbec nefiguruje. To souvisí se situací stran ve Spojených státech. Lord Bryce ve své citované stěžejní práci poznamenává: "Obě velké americké strany byly srovnávány s prázdnými lahvemi, do nichž lze nalévat jakoukoli tekutinu, pokud jen se zachovávají stejné nálepky" (8). Nedá se to však zobecňovat, platí to snad ještě pro dvě velké strany v Kanadě, ale nikoli pro evropské politické strany. Pokud přidáme ideologický program, můžeme na základě těchto kritérií definovat politickou stranu jako trvalou organizaci, uspořádanou od místní až k celostátní úrovni (pro regionalistické strany až po regionální úroveň), která se ve jménu určitého ideologického projektu snaží sama nebo v rámci koalice dobýt a vykonávat moc, a za tím účelem vyhledává lidovou podporu (9). Strany v tomto smyslu vznikají teprve v 19.století, nejprve v USA od r.1828, pak ve Velké Británii na základě volebních reforem z let 1832 a 1867, ve Francii a dalších zemích evropského kontinentu se strany objevují po revolučním roce 1848.

Parlamentní a volební vznik stran a časově první typ moderních stran

První dvě etapy vývoje stran jsou spjaty s tím, jak politické strany vznikly. M.Duverger (10), rozlišuje původ stran na 1) volební a parlamentní, 2) mimoparlamentní (11) a mimovolební. Strany podle něho nejprve vznikly obvykle současně s volebními a parlamentními procedurami reprezentativní (zastupitelské) demokracie, s rozšířením volebního práva a parlamentních výsad (12). Nejprve se v parlamentě vytvářejí skupiny sdružující poslance stejné orientace ke společné akci (tak u nás vznikly po listopadové revoluci např. Meziparlamentní klub demokratické pravice a Liberální klub). Mezi takovými parlamentními skupinami (kluby) a místními volebními výbory, které mají za úkol získat pro kandidáta záštitu významných osobností a shromáždit fondy potřebné k vedení jeho kampaně, se utvářejí pravidelné styky a stálá koordinace, a to tak, že sbližování poslanců nahoře vede zákonitě ke spojování, sdružování volebních výborů dole. Iniciativa pochází obvykle z parlamentní skupiny (parlamentního klubu). Jakmile strana vznikne, založí z centra nové volební výbory a vytvoří štáb odlišný od vedení své parlamentní skupiny (parlamentního klubu), ale zachovává si hluboké stopy svého původu. Tak se vytvořily podle Duvergera první moderní politické strany.

Některé strany však vznikají vně volebního a parlamentního rámce. V řadě případů strany vzešly z předem existující instituce, jejíž vlastní činnost spadá mimo volby a parlament. Mezi těmito institucemi uvádí Duverger odbory, průmyslové a obchodní instituce jako jsou banky a velké podniky, sdružení intelektuálů, svobodné zednářství, církve a náboženské sekty, sdružení bývalých bojovníků, politické ligy, tajné společnosti a podzemní, ilegální skupiny. Pokud jde o politické ligy (13), jsou to podobně jako strany sdružení utvořené k politickým cílům, ale používají k jejich dosažení jiných metod. "Strany jednají vždy na volebním a parlamentním poli, když ne výlučně, přinejmenším v podstatné míře; ligy naopak nepředstavují kandidáty do voleb a nesnaží se sdružovat poslance; jsou to čistě propagační a agitační mašinérie. Z jejich podstaty plyne, že jsou silně protiparlamentní a nerespektují demokratická pravidla hry. Tím se liší od fašistických a komunistických stran, jejichž učení je rovněž antiparlamentní, ale které si slouží parlamentem k dobytí moci" (14). Politické ligy užívají tedy primitivních metod, neboť demokracii je pochopitelně účinnější ničit zevnitř volebními a parlamentními metodami než zvnějšku. Proto mají ligy zájem přeměnit se v extremistické strany. Např. italská fašistická strana měla nejprve charakter ligy než se stala skutečnou politickou stranou.

K ilegálním a podzemním seskupením Duverger poznamenává, že když pro ně přestane platit zákaz činnosti, mají sklon přetvořit se ve strany. V Československu jmenujme především Hnutí za občanskou svobodu (HOS), disidentské sdružení 2.poloviny 80.let, jež sice nebylo tajné, ale československé úřady ho neuznávaly. V jeho rámci se utvořila a později osamostatnila Občanské demokratické aliance (ODA) Pavla Bratinky a Daniela Kroupy, která zůstala v Občanském fóru do doby než došlo k jeho rozdělení a potom vystupuje jako samostatná strana. Z Hnutí za občanskou svobodu vznikla také malá Křesťansko-demokratická strana (KDS) V.Bendy, která se od Občanského fóra odloučila dříve než ODA (už v březnu 1990) a do parlamentních voleb v červnu 1990 šla v rámci křesťansko-demokratické koalice. V červnu 1991 z ní vystoupila a utvořila potom koalici s Občanskou demokratickou stranou (ODS). Dále je třeba uvést Demokratickou iniciativu, což byla také nelegalizovaná, i když ne tajná skupina, z níž vznikla malá Liberálně demokratická strana (LDS) Emanuela Mandlera; ta může vystupovat jako legální politická strana také teprve po listopadu 1989. Od Občanského fóra se oddělila hned po parlamentních volbách z června 1990. Brzy potom, co jejího prvního předsedu vystřídala v čele strany paní Hradská, došlo v této straně k rozkolu. Ta část, která následovala novou předsedkyni, se začátkem roku 1992 rozpustila a její členové individuálně vstoupili do Občanské demokratické aliance. Druhá část, která zůstala věrná původnímu předsedovi Mandlerovi, s rozpuštěním strany nesouhlasila, ale do nového parlamentu se nemohla dostat, protože Občanská demokratická strana (ODS), koaliční partner Křesťansko-demokratické strany, si nepřála, aby na společné listině ODS-KDS byli za KDS také někteří členové Mandlerovy frakce LDS. Jeden ze známých členů Mandlerovy frakce, poslanec Bohumil Doležal, vstoupil do ODS, kterou později opustil.

Duverger uvádí, že v řadě bývalých okupovaných zemí se odbojová hnutí snažila přeměnit ve strany, většinou však neúspěšně. Italská křesťansko-demokratická strana v té podobě, jak existovala po 2.světové válce, pochází podle něho do značné míry z bývalých odbojových podzemních organizací. Zajímavý je případ komunistické strany v Sovětském svazu, která přešla r.1917 z ilegality k moci a zachovala si řadu rysů své předchozí organizace (kterou pak napodobovaly komunistické strany ve všech částech světa), což potvrzuje vliv vzniku strany na její trvalou strukturu. Podle mého názoru však nelze říci, že by nedemokratický ráz komunistické strany vyplýval výlučně z ruských (nebo obecněji zaostalých) podmínek a z mechanické aplikace - ať už vnucené či dobrovolné - tohoto modelu i za jiných okolností. Lenin ve svém spisku "Co dělat" z roku 1902 samozřejmě přizpůsobil strategii své strany specifické situaci Ruska, sám se však považoval v prvé řadě za příslušníka mezinárodního marxistického hnutí. Ve svém textu "Odbory, současná situace a omyly Trockého" z prosince 1920 zdůrazňuje Lenin výslovně, že nejen v Rusku, "jedné z nejzaostalejších kapitalistických zemí, ale také ve všech ostatních kapitalistických zemích" je dělnická třída natolik roztříštěna a zkorumpována, že organizace, která ji celou sdružuje, je neschopná vykonávat své panství; to může provést jedině její "avantgarda". Neškodí zde připomenout, že Leninova teze, podle níž revolučního uvědomění se může dostat dělnické třídě jen zvenčí (že jinými slovy dělnická třída k němu nemůže dospět svými vlastními silami), nepochází z požadavků ruské situace, ale Lenin ji přebral od Karla Kautského a jeho polemiky týkající se rakouské sociálně-demokratické strany. To, proč koncepce totalitní komunistické strany neplyne jen ze zvláštních podmínek zaostalých zemí, vysvětlil Lenin jasně v předmluvě francouzského a německého vydání své knihy "Imperialismus, nejvyšší stádium kapitalismu" (15). Dobře postřehl, že v rozporu s Marxovými představami právě ve vyspělých západních zemích proletariát není ani zbídačený ani revoluční. Jeho vysvětlení je však chybné. Lenin totiž nemohl uznat Marxův omyl, a tak tkví podle něho příčina prostě v tom, že průmyslově rozvinuté země západní Evropy vykořisťují země třetího světa, získávají tím koloniální nadzisky, jichž užívají ke korumpování části dělnické třídy svých vlastních zemí, tzv. dělnické aristokracie. Ta na oplátku působí na dělnické hnutí, které se pod jejím vlivem stává "reformistické" a "oportunistické", místo aby bylo revoluční. Proto je tedy i v průmyslově vyspělých zemích zapotřebí strany "revolucionářů z povolání".

Jak dobře pochopili Alfred G.Meyer (16) a Herbert Marcuse (17), totalitní charakter komunistické strany souvisí s obecným mezinárodním historickým vývojem a "autentickou" marxistickou doktrínou neméně než s místními poměry zaostalého Ruska (18). "Stalo se módou", konstatoval A.G.Meyer, "připisovat umírněné tendence liberálním Evropanům a «tvrdé» tendence Rusům a Asiatům, mezi jiným slavofilům. To je však zjednodušené zevšeobecňování, které pomlčuje o jistých autoritářských tradicích v Evropě. S ideologií slavofilů se setkáme u Herdera, Rousseaua, Hegela a Burkeho, kteří jsou Evropané" (19). Strany vzniklé mimo volby a parlament se obecně podle Duvergera vyznačují řadou charakteristik, kterými se jasně odlišují od stran vzešlých z parlamentního a volebního procesu. Především jsou obecně centralizovanější, protože se rodí z vrcholu, špičky, zatímco strany utvořené ve volebním a parlamentním procesu vycházejí z báze. Místní odbočky (tzv. sekce) se tam totiž ustavují na podnět předem už existujícího centra. Ve druhém typu stran jsou to naopak předem ustanovené "výbory", které si utvářejí ústřední orgán, jehož účelem je koordinovat jejich činnost; aby si udržely co největší autonomii, omezují místní výbory pravomoc centra. Také více či méně decentralizovaný ráz instituce, která stranu ustavuje, má samozřejmě vliv na stupeň její decentralizace; např. labouristické strany jsou méně centralizovány než komunistické strany, strany vytvořené kapitalistickými sdruženími jsou méně centralizovány než strany labouristické atd. Zárodečné strany, které vznikly v Československu po revoluci r.1989 z předem existujících neoficiálních sdružení vytvořených ještě za komunismu, obvykle příliš centralizované nebyly, protože ta disidentská sdružení měla často velmi volný charakter, leckdy šlo jen o neformální sdružení okolo jednoho manifestu (HOS, DI). Zajímavý, i když poněkud složitý příklad aplikace Duvergerových kritérií představuje Občanské fórum: na jedné straně jeho mocenské centrum (tzv. koordinační centrum) rozhodovalo nejčastěji samo a udržovalo jen minimální kontakt s místními občanskými fóry a jen velmi málo je konzultovalo. To nevyplývá jenom z požadavků situace, protože k tomu docházelo i tehdy, kdy to už okolnosti nevynucovaly. Lze to přinejmenším částečně vyložit jako důsledek mimovolebního a mimoparlamentního vzniku. Místní a podniková občanská fóra však na druhé straně měla ve vztahu ke koordinačnímu centru také značnou autonomii. To pro změnu plyne ze spontánního způsobu, jímž se občanská fóra začala vytvářet a potvrzuje to Duvergerovu tezi o vlivu způsobu vzniku strany (v daném případě hnutí) na její pozdější fungování. Obecně však platí vztah mezi vněparlamentním původem a vyšší centralizací. Z obdobných důvodů jsou strany vzniklé mimo rámec volební a parlamentní soutěže soudržnější a disciplinovanější; mají totiž k dispozici předem existující instituci, která přirozeně spojuje všechny její základní organizace, zatímco strany pocházející z volebního a parlamentního cyklu musí takové spojení teprve utvořit.

Také vliv parlamentní skupiny (v Německu se říká parlamentní frakce, u nás se vžil termín parlamentní klub) je v těchto dvou typech stran velmi odlišný. Ve stranách, které koření ve volební a parlamentní soutěži, hrají poslanci podstatnou roli, což je pochopitelné, když vezmeme v úvahu mechanismus vytváření takové strany. Ve stranách mimoparlamentně vzniklých je vliv poslanců slabší; na parlamentní klub se v nich ostatně pohlíží více méně s nedůvěrou a řídící výbor se snaží si ho podřídit. Zkrátka celý život strany nese podle Duvergera pečeť svého zrodu (20). Strany zformované v parlamentním procesu spatřují v dobytí poslaneckých křesel hlavní cíl. Pro strany vzniklé mimo parlament je jistě také volební a parlamentní boj velmi důležitý, je to však jen jeden z prostředků, jež k uskutečnění svých cílů užívají. Duverger dává příklad dnes už zaniklého Lidového republikánského hnutí ve Francii (MRP), stranu křesťanskodemokratického typu, pro niž bylo podstatné prosazovat jisté duchovní a mravní hodnoty v politickém životě, což dává výchovnému působení místo stejně důležité jako volebnímu zápasu. Pokud jde o komunistickou stranu, ta vidí ve volebním boji obvykle pouze druhotný prvek v celkové strategii zaměřené na úplné dobytí moci a její totalitní vykonávání. Jinak řečeno to, zda strany vznikly ve volebním procesu nebo z předem existující instituce, bude mít pravděpodobně dlouhodobý dopad na jejich organizační strukturu, jak na to poukazují zejména M.Duverger a nověji A.Panebianco.

Různé typy organizace stran Duverger rezumuje v typologii, kterou považuje za základní: v rozlišení mezi "stranami mas" (masovými stranami) a "stranami kádrů" (kádrovými stranami). Tyto typy stran odpovídají do značné míry tomu, jak vznily (strany kádrů vznikly ve volebním a parlamentním procesu, zatímco strany mas obvykle mají původ v předem existující instituci, např. v odborech). Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma základními typy stran nespočívá v počtu členů, ale v rozdílné struktuře. V sociálnědemokratických masových stranách má rekrutování členů základní význam, a to jak z hlediska politického, tak z hlediska finančního. Z politického hlediska proto, že mělo za úkol vychovávat dělnickou třídu a připravovat její elitu, aby byla schopná převzít vládu a správu státu. Z finančního hlediska proto, že sociálnědemokratické strany se přinejmenším v minulosti (v 1.polovině 20. století) hospodářsky opíraly v prvé řadě o členské příspěvky. Straně kádrů jde naproti tomu o to, shromáždit význačné osobnosti, připravit volby a udržovat kontakt s kandidáty. Zajímají je především osobnosti trojího druhu: v prvé řadě vlivné osobnosti, jejichž jméno, prestiž nebo charisma získají kandidátu hlasy, dále pak specialisté schopní organizovat volební kampaň, konečně pak mecenáši. Nerozhoduje tu tedy množství, kvantita, ale kvalita. Co strany mas získají množstvím, toho dosáhnou strany kádrů selekcí, výběrem. Vstup do strany, členství, tu pak nemá stejný význam, je to individuální akt založený na specifických kvalitách či schopnostech, vyhrazený jen pro některé. Ptát se po přesném množství členů tam nemá smysl (u nás se straně kádrů poněkud blíží např. ODA nebo Unie svobody).

Rozlišení stran kádrů a stran mas zhruba spadalo vjedno s přechodem od omezeného k všeobecnému volebnímu právu. Zavedení a rozšíření všeobecného volebního práva vedlo obvykle (s výjimkou USA) k rozvoji sociálnědemokratických stran, tj. stran mas. Rozlišení stran kádrů a stran mas odpovídá tedy také (avšak jen velice zhruba) rozlišení mezi pravicí a levicí, mezi buržoazními a proletářskými stranami (ale později i další strany, např. křesťansko-demokratické, převzaly organizační strukturu sociálnědemokratických stran). Lze shrnout, že strany kádrů odpovídají decentralizovaným a slabě rozčleněným stranám organizovaným na základě "výborů", jak byly typické pro liberální a konzervativní strany. Strany mas odpovídají stranám spočívajícím organizačně na "sekcích" (odbočkách), které jsou centralizovanější a silněji rozčleněné. Prvními stranami mas byly sociálnědemokratické strany. Pokud jde o strany založené především na podnikových a místních "buňkách" (komunistické strany) a na "milicích" (především strany fašistického typu), ty jsou rovněž stranami mas, ale s tím rozdílem, že komunistické strany pořádají pravidelně čistky, které mají za úkol zbavit se vlažných, pasivních nebo podezřelých členů. "Kvalita" se tím tedy opět staví nad kvantitu. Ostatně komunistické strany dost přísně kontrolují vstup do strany (ve fašistických stranách byla tato kvalitativní tendence ještě silnější, aspoň pokud jde o značně aristokratickou teorii, v praxi však mnohem méně). Podle Leninova pojetí strana sdružuje "nejuvědomělejší část" dělnické třídy; není to tedy strana třídy jako celku, ale strana elity. Tomuto Duvergerovu rozlišení mezi stranami kádrů a stranami mas odpovídá rozlišení na strany "individuální reprezentace" a strany "sociální integrace", s nímž přišel Sigmund Neumann. Stranám kádrů odpovídají strany individuální reprezentace a stranám mas strany sociální integrace. A podobně jako Duverger rozděluje strany mas na totalitní a specializované, Neumann staví proti sobě "totální" strany integrace a "demokratické" strany integrace (21). Už sám Duverger si byl vědom, že rozlišení na strany kádrů a strany mas se nesmí brát příliš dogmaticky. Existují různé typy stran kádrů i stran mas; dalo by se navíc říci, že se jedná pouze o "ideální typy", tj. myšlenkové konstrukce, protože konkrétní strany obvykle neodpovídají plně ani jednomu z těchto typů, ale v té či oné míře kombinují charakteristiky obou. Jiní autoři se snažili Duvergerovu typologii doplnit, a to tím spíš, že od doby napsání Duvergerova klasického díla se politické strany dále vyvíjely. Otto Kirchheimer navrhl k postižení typu stran, který se po druhé světové válce v Evropě značně rozšířil a který neodpovídá plně ani straně kádrů ani straně mas, pojem "strana pro všechny" neboli všelidová strana (Catch-All Party). Podle něho mají strany za funkci politicky integrovat skupiny a jejich členy, kteří předtím zůstávali vně oficiální politické společnosti, a udělat z nich plnoprávné účastníky politického procesu. To se v době před 1.světovou válkou a mezi dvěma světovými válkami nepodařilo. Strany kádrů lidové vrstvy neintegrovaly, zatímco strany mas je integrovaly, ale proti systému, tj. institucionalizovaly jejich sociální izolovanost. Kirchheimer vysvětluje (22), že po 2.světové válce se naopak strany mas (neboli strany sociální integrace), které vznikly v době silných třídních a náboženských konfliktů, postupně přeměňují ve všelidové strany "pro všechny" (Volkspartei). Tak např. některé velké sociálnědemokratické strany opouštějí dřívější výchovné ambice, soustřeďují se víc na volby v naději, že tak osloví co nejširší spektrum publika. Catch-all Party musí oslabovat konflikty, klást důraz na to, co spojuje, a být otevřená starostem voličů i zájmům nátlakových skupin. Jedině velké strany se mohou stát stranami "pro všechny". Evropské strany pro všechny se rozšiřují v době dezideologizace, která mocně přispívá k jejich rozmachu. Souběžně s tím uvnitř stran kádrů pozorujeme vývoj, který vyúsťuje v to, co nazývá Jean Charlot "stranou voličů" (ve francouzském originálu "parti d'électeurs"), kterou odlišuje od "strany notáblů" ("parti de notables"), tj. strany kádrů, a "strany aktivistů" ("parti de militants"), tj. strany mas (23). Strana voličů na rozdíl od tradičních stran kádrů plně přijímá demokracii mas, skupinovou solidaritu a disciplínu, nespokojuje se s hledáním významných osobností, není tedy elitářská, nevyhýbá se organizování masových manifestací nebo lidových veselic. Neopírá se tedy jen o osobnosti, jako tradiční strana kádrů, ani jen o aktivisty, jako strany mas, ale především o voliče. Spokojuje se se značně širokým základem programových hodnot, což jí umožňuje soustředit okolo sebe maximum stoupenců. Občanská demokratická strana (ODS) Václava Klause odpovídá u nás zčásti této kategorii. Mezi tím, co Charlot nazývá "stranou voličů" (parti d'électeurs), a tím, co Kirchheimer nazývá stranou pro všechny (Catch-All Party), není takřka žádný rozdíl. Strany kádrů a strany mas mají v druhé polovině 20. století tendenci ke sbližování a rozdíly mezi nimi se začínají stírat. Protože se tedy po 2. světové válce prosazují tyto strany, které se obracejí se na širokou paletu voličů, a zahrnují velké množství cílů, nesoustředí se už jen na jednu určitou vrstvu obyvatel nebo jen na několik snadno srozumitelných cílů, volič nenajde nutně stranu, která by mu zvlášť vyhovovala, která by mu byla tak říkajíc šitá na míru. To ho může někdy přimět k tomu, aby dal přednost nějakému hnutí, které je monotématické, tj. je charakterizováno jedním cílem. Kromě toho se také v posledních desetiletích znovu objevují nové malé kategoriální strany (24), které plní podobnou funkci jako monotématická hnutí. Zůstaňme však prozatím u nových politických hnutí, k fragmentaci stran, která se objevuje ještě o něco později, se dostaneme hned poté. Fenomén politických hnutí sám o sobě nový není; už v 19.stol. vznikalo např. dělnické hnutí vrcholící v odborových organizacích, později se prosazovala zejména hnutí nacionalistická, evropská, národně-osvobozenecká (protikolonialistická) atd. Nová politická hnutí se objevují zvlášť v 2.polovině 20.stol. Často vyrůstají z občanských iniciativ (např. ochránci životního prostředí protestující proti stavbě nějaké atomové elektrárny dají vznik ekologickému hnutí). Jinými takovými hnutími jsou pacifismus, feminismus, protirasistická nebo studentská hnutí. Nová politická hnutí také souvisí s tím, co Ronald Inglehart nazval růstem postmateriálních hodnot na úkor tradičních hodnot materiálních.

To se pochopitelně vztahuje i na protitotalitní hnutí jako bylo Občanské fórum: "Tato hnutí, nejprve početně omezená na aktivní odpůrce totalitních režimů, byla hlavními iniciátory revolucí v roce 1989, v některých státech se přetvořila v masové hnutí revolučních změn, prakticky ve všech prochází čtyřmi revolučními fázemi: euforie, rozkol, jakobínství a chaos, volání po autoritách (C.Brinton) a postupně přepouští pole klasickým politickým strukturám" (27). Konečně politologové Richard Katz a Peter Mair vysledovali v posledních desetiletích (zhruba od 70.let) další (a prozatím poslední) etapu v rozvoji těchto trendů: strany se stále víc propojují se státem, který je financuje, a v podmínkách spolupráce relevantních stran (k níž dochází zejména v tzv. "konsociačních" demokraciích), se vytváří jakési "kartelové strany" a "kartel stran" (28). Proti tomu se pochopitelně stavějí protestní a kategoriální strany (29), které přispívají k rapidnímu zvyšování stranické fragmentace od 70. let. Kdybychom schematizovali, mohli bychom říci, že strany kádrů neboli notáblů (neboli strany individuální reprezentace) odpovídají období, kdy ještě nebylo zavedeno všeobecné volební právo. Silné masové sociálně-demokratické strany odpovídají období vstupu dělnických mas do politického života díky všeobecnému volebnímu právu v průmyslových společnostech. Neméně silné, ale volnější a méně mobilizující strany voličů a strany pro všechny odpovídají přechodu mezi industriální a postindustriální společností po druhé světové válce. Konečně slabé kartelové strany vyhledávající ochranu u slabých států jsou typickým výrazem začínající globalizace posledních desetiletí 20.století, při níž státy ztrácejí kontrolu.

Jak interpretovat to, že strany se v éře globalizace více propojují se státem, který podle některých autorů eroduje, ztrácí kontrolu nebo dokonce odumírá? (30) Přijmeme-li Baumanovo tvrzení, že "slabé státy - to je přesně to, co Nový světový řád, jenž až podezřele často vypadá spíše jako nový světový neřád, potřebuje k svému zachování a reprodukci" (31), pak lze analogicky říci, že rovněž slabé strany zapadají do tohoto scénáře.

federálních institucí zvyšuje.

Vedle již zmíněné kartelizace stran dochází ve většině západních demokracií ve třech posledních desetiletích také k zvyšující se stranické roztříštěnosti (32), mj. se trvalejším způsobem uplatňují strany ekologické (v souvislosti s tzv. "tichou revolucí", na niž poukázal R.Inglehart, a extrémně pravicové, radikálně populistické (v kontextu tzv. "tiché kontrarevoluce", jak to označil P.Ignazi). Kromě toho na významu nabývají v západních demokraciích také již výše zmíněné regionální a etnické strany. Zatímco ještě v druhé polovině šedesátých let se stranický systém zdál "zmražený", od sedmdesátých let se naopak zdá, že se "rozmražuje". Mezi globalizací všech aspektů ekonomiky na straně jedné a rostoucí fragmentací a zvýšeným důrazem na teritoriální princip v politice existuje podle Z.Baumana úzká spřízněnost, vzájemné podmiňování a oboustranné posilování (33). Jak uvádí Bauman, "...politická fragmentace a ekonomická globalizace si zdaleka neodporují a nejdou proti sobě, ale (...) jsou naopak blízkými spojenci a spřeženci." (34) Politické strany a stranické systémy dobře zapadají do tohoto schématu. Pokud je zvyšující se fragmentace, teritorializace (35), regionalizace a propojování stran s erodujícími státy v souladu s nastíněným procesem globalizace, lze si klást otázku, zda a jak se demokratická politika vůbec a strany a stranické systémy zvláště mohou vymanit z této podřízenosti a hrát aktivnější roli. Je zjevné, že strany samy, když se spojí do nějakých internacionál, tuto roli hrát nemohou. Takové internacionály zůstávají v rámci starého tradičního mezi-národního, přesněji mezi-státního principu. Nadějnější je utváření stranických systémů na nadnárodní úrovni v rámci takových supranacionálních struktur jako je Evropská unie. I Evropská unie bohužel vznikala a vyvíjela se především v souvislosti s primátem ekonomiky nad politikou a nemá příliš silnou demokratickou legitimitu. Nic však v principu nebrání tomu, aby se Evropaká unie dále demokratizovala (36). Obecně politika a demokracie musejí být časem také transnacionální. Václav Bělohradský např. hovoří o postnacionální demokracii a planetárním federalismu (37).

K otázce přechodu od demokracie v rámci národních států k demokracii v rámci nadnárodních struktur navrhl americký teoretik demokracie Robert A.Dahl využít své už starší rozlišení mezi účinností (effectiveness) individuální a kolektivní (38). V sociální jednotce, kde platí demokratická pravidla, je vliv jednotlivce na rozhodnutí (jeho "individuální účinnost") větší, když je počet členů této jednotky malý, zatímco účinnost společenství jako takového (jeho "kolektivní účinnost") stoupá spolu s rostoucím počtem členů a zvětšujícím se rozsahem jeho pravomocí. Individuální účinnost závísí tedy od velikosti demokratické jednotky: je větší v "polis" antického Řecka než v moderních národních státech (a fortiori než v nadnárodních jednotkách jako je dnes Evropská unie). Schopnost ovlivnit rozhodnutí je bohužel opačně úměrná k důležitosti rozhodnutí; jinak řečeno k její kolektivní účinnosti. V současně době může být taková schopnost ovlivnit rozhodnutí větší v malých státech, zejména pokud se v nich uplatňují prvky přímé nebo polopřímé demokracie (případ Švýcarska). V malé demokratické jednotce může být vliv jednotlivého voliče na výsledky voleb poměrně velký, avšak tak malá jednotka nemůže účinně řešit (resp. rozhodovat) problémy, které přesahují její pravomoc; rozsáhlejší jednotka by tu mohla být účinnější. Jak Dahl právem zdůrazňuje, důležité nejsou pouze vlastní výsledky voleb, ale především váha, význam, závažnost jejich důsledků, bez nichž by se vlastně volby nelišily od pouhých výzkumů veřejného mínění. Dahl tuto svou tezi v jedné ze svých novějších statí z roku 1994 rozvíjí a aplikuje ji na jeden současný problém: odpor, na který zvláště v malých zemích jako je Dánsko, Norsko nebo Švýcarsko naráží Maastrichtská smlouva a vůbec snahy o začlenění do Evropské unie. Nadnárodní resp. nadstátní instance a rozhodování se dotýkají demokratických zemí v nestejné míře. Obecně platí, že vnitřní rozhodnutí malých demokratických zemí jsou vnějšími (zahraničními) vlivy více omezována, více vynucována než rozhodnutí velkých demokratických zemí, byť by to bylo jen tím, že hospodářství malých zemí více závisí na mezinárodním obchodu a je svou povahou strategicky zranitelnější. Jak upozorňuje Dahl, Švýcarsko z tohoto hlediska tvoří výjimku jen zčásti. V malém národním státě jsou občané schopni účinně ovlivnit rozhodnutí, poměrně velkou měrou se podílejí na vládní politice (to platí obzvláště ve Švýcarsku, kde se výrazně uplatňují prvky přímé nebo polopřímé demokracie: Landsgemeinde, lidová iniciativa, referendum). Kdyby tyto malé státy vstoupily do Evropské unie, nezanedbatelná část kompetencí jejich vlád by byla přenesena na nadnárodní celek, který by občané malých zemí mohli ovlivnit daleko menší měrou. Kdyby tyto malé země naopak zůstaly mimo Evropskou unii, rozhodnutí jejich příslušných národních vlád by se stala méně účinnými, poněvadž řada přijímaných rozhodnutí přesahují pravomoce národních států. Norové by měli v Evropském parlamentě pouze čtyři poslance, avšak rozhodnutí evropských instancí by byla účinnější než rozhodnutí norské vlády (39). Stojíme tak před dilematem mezi účastí (participací) občanů, tj. individuální účinností, a účinností rozhodnutí, tj. kolektivní účinností. Jaké stanovisko zaujmout k tomuto demokratickému dilematu mezi individuální účinností a kolektivní účinností? V citovaném článku Dahl naznačuje několik cenných orientačních bodů. Poznamenává, že internacionalizace má za následek, že mnohá klíčová rozhodnutí se přijímají mimo země, jichž se týkají, a aniž by se jich občané těch zemí zúčastnili. Souvisí to jistě mezi jiným se slabostí nebo dokonce neexistencí demokratických nadnárodních politických institucí. Avšak i kdyby takové nadnárodní demokratické instituce existovaly a dobře fungovaly, možnosti občanské participace by se přesto zmenšovaly.

Podle Dahla je proto třeba posílit demokracii, občanskou participaci, transparentnost (čitelnost) a veřejnou debatu uvnitř země dřív než důležitá část jejích kompetencí přejde na nadnárodní instituce. Snažit se vyhnout rozsáhlé veřejné národní diskusi by podle něho byla morální i politická chyba. Příklad Dánska je nadějný. Stranické systémy utvářející se v postupně se demokratizující Evropské unii ukáží, do jaké míry demokratická politika vůbec, strany a stranické systémy zvláště dokáží sehrát aktivní roli v pozdější etapě epochy globalizace.

_

1 Cituji podle: M.Duverger, Les partis politiques, Armand Colin, Paris 1951, 10. vydání 1981, s.19. 2 E.Burke, Thoughts on the Cause of the Present Discontents, 1770, I, s.530 a násl. Cituji podle: J.Charlot, Les partis politiques, A.Colin, Paris 1971, s.42.

3 Cituji podle: Ch.Debbasch, J.M.Pontier, Introduction a la politique, Dalloz, Paris 1982, s.169.

4 Někteří autoři - jedním z prvních byl Max Weber - stejně jako nátlakové skupiny dělili i politické strany na "světonázorové" (Weltanschauungspartei) a na strany zájmových společenských skupin (Interessenpartei). Francouzští politologové Bertrand Badie a Guy Hermet poznamenávají: "Každá strana je především postavena před následující rozhodnutí: buď dát přednost identitě, kterou si vytvořila, nebo maximalizaci podpor, kterými musí disponovat, aby zvítězila, tj. aby dobyla moc. Nutnost této volby odkazuje pravděpodobně na rozpor: jako podnik určený k dobytí moci musí každá strana především sdružovat, sjednocovat; jako činitel konfliktu musí spravovat a zvěčňovat sociální a politická rozdělení. Překonat takový rozpor by předpokládalo recept, který ve skutečnosti neexistuje. Většina stran střídá podle okolností strategie, které jim umožňují uspokojit postupně (střídavě) oba dva požadavky..." (B.Badie, G.Hermet, Politique comparée, Presses universitaires de France, Paris 1990, s.286-287).

6 J.La Palombara, M.Weiner, "The Origin and Development of Political Parties", in: Political Parties and Political Development, Princeton University Press, Princeton 1966, s.6.

7 Viz J.Charlot, Les partis politiques, A.Colin, Paris 1971, s.6.

8 J.Bryce, Moderní demokracie, Orbis, Praha 1926 a 1927, sv.1., s.134.

9 Podle Maxe Webera termín strana označuje "sociální vztahy asociativního typu, s příslušností založenou na dobrovolném náboru. Jeho předmětem je zajistit moc svým vůdcům uvnitř organizované skupiny k uskutečnění ideálu nebo k získání materiálních výhod pro své pracovníky" (M.Weber, The Theory of Social and Economic Organization, The Free Press, New York 1947, s.407). Roger Scruton definuje stranu v podmínkách pluralitní demokracie jako "dobrovolné sdružení jednotlivců spojených společnými politickými cíli, z nichž někteří jí slibují svou podporu, jiní kandidují ve volbách a je-li strana úspěšná, někteří přebírají vládní funkce" (cituji podle překladu Petra Pitharta v týdeníku Fórum, č.3/1991, s.9; tento překlad vyšel také v českém výboru ze Scrutonova slovníku: Viz R.Scruton, Slovník politického myšlení, Atlantis, Brno 1990, s.150). Za zásadní rozdíl pro strany lze považovat buď 1) rozdíl mezi konkurenčním pluralitním prostředím, v němž i strany zaměřené proti demokracii jsou obvykle nuceny nějak přizpůsobit svou činnost, a prostředím bez soutěže, kde jediná strana nebo hegemonická strana si vynucuje "vedoucí úlohu", anebo 2) lze považovat za zásadní rozdíl protiklad mezi stranami totalitními (ať už se nacházejí v režimech jediné strany nebo v režimech pluralitních) a stranami specializovanými, netotalitními. Podle první koncepce, kterou zastává např. D.-L.Seiler, by komunistické nebo fašistické strany v pluralitním prostředí byly něčím naprosto odlišným od stejných stran potom, co se zbavily svých soupeřů. Podle druhé koncepce, kterou zastávají mj. M.Duverger a Ph.Braud, naopak vnitřní rozdíly mezi stranami vysvětlují, proč některé z nich, tzv. totalitní strany, se už v konkurenčním pluralitním prostředí připravují na monopol moci a na odstavení svých soupeřů, a proto se už v této situaci podstatně liší od tzv. specializovaných stran. K této otázce se později vrátíme. Částečně s ní souvisí i značně diskutovaná otázka, zda lze vůbec hovořit o "systémech" jediné strany a je-li vlastně totalitní strana ještě stranou.

12 Pravděpodobně první, kdo viděl v moderních politických stranách dítko všeobecného volebního práva a reprezentativní (neboli zastupitelské) demokracie, byl Max Weber (připomeňme jeho známou přednášku Politik als Beruf z roku 1919, která v češtině vyšla už roku 1929 v překladu Jana Mertla v nakl. Orbis a nedávno podruhé v překladu Miloše Havelky ve sborníku textů Maxe Webera Metodologie, sociologie a politika, Oikoymenh, Praha 1998). Ojediněle se však vyskytují organizace více méně už odpovídající politickým stranám, přinejmenším pokud jde o jejich cíl, i v hluboké minulosti, např. už za římské republiky, ve vlámských městech, které se vzbouřily proti Filipu Sličnému, v konfliktech středověkých měst severní Itálie, např. mezi guelfy a ghibelliny, ve Francii za náboženských válek, v Anglii od doby Stuartovců, ve Švédsku v 17. a 18.století a v klubech za Francouzské revoluce. Diskusi o tom, zda politické strany jsou novým nebo starým jevem, se snažil vyřešit D.-L.Seiler tím, že rozlišoval mezi jejich cílem, který je dávný, a jejich organizací (tj. prostředky k uskutečnění toho cíle), která je poměrně nedávná - vznikla v 19. století. Dříve bezpochyby existovaly kluby, frakce, parlamentní kliky apod., ale moderní strany ve smyslu stálých strukturovaných organizací zaměřených na dobytí a vykonávání moci se zrodily až s moderní reprezentativní demokracií (Viz také Ph.Bénéton, Introduction a la politique moderne, Hachette, Paris 1987, s.186). Pokud M.Duverger zdůrazňoval význam zavedení všeobecného volebního práva pro vznik a rozmach politických stran, D.-L.Seiler (např. ve své knize Les partis politiques, A.Colin, Paris 1993, s.19) podobně uvádí, že moderní politické strany jsou výsledkem vstupu lidových mas do politické scény. Tuto myšlenku v citované Duvergerově práci rovněž najdeme, např. v závěru (s.554-556 zmíněného vydání).

13 Připomeňme jednou provždy, že ne každá organizace, která má ve svém názvu "liga", odpovídá pojmu ligy (viz třeba Liga severu v Itálii), podobně jako ne každá strana, která se nazývá "liberální" nebo "demokratická" (nebo oboje), je nutně liberální nebo demokratická (viz třeba Žirinovského strana v Rusku) atd. Nálepka neboli etiketa strany nebo jiné politické organizace jistě o něčem vypovídá, ale nemusí vždycky podávat klíč k její odborné klasifikaci. Neznamená to, že by se politolog vyvyšoval do role nějakého hlavního rozhodčího, ale skromněji prostě to, že ho zajímá víc zboží samo, než obal, do něhož je zabaleno.

14 M.Duverger, Les partis politiques, cit. 10. vyd., 1981, s.35.

15 Viz V.I.Lenin, Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, Svoboda, Praha 1949, zejména "Předmluva k francouzskému a německému vydání" datovaná 6.7.1920, s.9-14.

16 Viz vynikající práci A.G.Meyera, Leninism (Harvard University Press, franc. překl. Lénine et le léninisme, Payot, Paris 1966), hlavně 1. část, jakož i jeho studii "Russian Utopians and Soviet Ideologists" (in : World Politics, sv.9, č. 1, říjen 1956, s.118-128). Lze doporučit také studii o leninismu Bertrama D.Wolfeho ve sborníku Marxism in the modern World (Stanford University Press, Stanford 1965, franc. překl. De Marx a Mao Tsé-toung, Calmann-Lévy, Paris 1967). U nás byl největším znalcem leninismu historik Jan Slavík (1885-1978), jehož špičková díla jsou Lenin (Melantrich, Praha 1934) a Leninova vláda 1917-1924 (Melantrich, Praha 1935). Jeho interpretace však bohužel příliš nevybočovala z "konvenční moudrosti" převládající v českém prostředí od T.G.Masaryka (k jehož 2.vydání "Ruska a Evropy" ostatně Slavík napsal dodatek) a kterou později v "krizových" letech šedesátých u nás reprezentoval zejména Jiří Cvekl (dokud se nepodrobil ponižující "sebekritice" za normalizace). Podle Masaryka je ruský komunismus především "ruský" a "negramotný": "Rusové nemohou vyniknout nad sebe. A podle toho vypadá jejich kommunism a socialism - to jest není to a nemůže to být socialism a kommunism marxistický, vědecký" (T.G.Masaryk, O bolševictví, Evropský literární klub, Praha 1990, s.30). Z podobných premis vycházel později Jiří Cvekl, který z nich v č.8/1968 teoretické revue KSČ "Nová mysl" vyvodil, že československý pokus o uskutečnění nového modelu socialismu prý může vytvořit typ tak blízký původnímu marxismu, jaký doposud nikde na světě nebyl dosažen... Podle takových koncepcí je buď komunismus despotický, ale zasahuje jen nerozvinuté země, anebo se vztahuje i na země průmyslově vyspělé, ale tam má prý "lidskou" nebo demokratickou "tvář". V obou těchto podobách vede tato koncepce k uspávacímu závěru, podle něhož pro rozvinuté země komunismus nepředstavuje hrozbu. Iluzorní československý model "socialismu s lidskou tváří" jsem analyzoval v subkapitole "Le modele tchécoslovaque du socialisme a visage humain" své knihy "Od Pražského jara do Moskevského jara", kde jsem mj. upozornil, že není správné stavět radikálně proti sobě ruský marxismus a západní marxismus. Někteří ruští marxisté - a nikoli bezvýznamní, např. Plechanov - přece odsoudili ruský komunismus. A pokud se někteří západní marxisté jako K.Kautsky také distancovali od bolševismu, skutečností zůstává, že mnozí západní marxisté - a velká část západních intelektuálů vůbec - nadšeně podporovali sovětský režim v době největšího stalinského teroru (viz M.Novák, Du Printemps de Prague au Printemps de Moscou, Georg, Geneve 1990, zejména s.101). V české literatuře podrobil nelítostné kritice ideologii reformně-komunistických intelektuálů Pražského jara Petr Pithart ve své brilantní knize Osmašedesátý (Rozmluvy, Praha 1990), kterou původně vydal pod pseudonymem J.Sládeček v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. 17 Viz H.Marcuse, Soviet Marxism (franc. překl.: Le marxisme soviétique, Gallimard, coll. Idées, Paris 1963), zejména první kapitola. 18 Tímto aspektem se víc zabývám ve své stati "T.G.Masaryk, kritik marxismu"; viz M.Novák, "T.G.Masaryk, critique du marxisme", in: V.Peška, A.Mares (eds.), Thomas Garrigue Masaryk, Européen et humaniste (Etudes et documentations internationales & Institut d'études slaves, Paris 1991, s.113-139, zejm. s.132-136). Tento můj text, který knižně vyšel až roku 1991, je referát, který jsem přednesl na mezinárodním symposiu "T.G.Masaryk, Evropan a humanista", pořádaném r.1980 v Paříži. 19 A.G.Meyer, Lénine et le léninisme, Payot, Paris 1966, s.237.

21 Viz S.Neumann, "Toward a Comparative Study of Political Parties", in: S.Neumann (ed.), Modern Political Parties. Approaches to Comparative Politics, University Press, Chicago 1956, s.403-405.

22 Viz O.Kirchheimer, "The Transformation of Western European Party system", in: J.La Palombara, M.Weiner, Political Parties and Political Development, Princeton University Press, Princeton 1966.

23 Viz J.Charlot, Le Phénomene gaulliste, Fayard, Paris 1970, kap.III, s.63-85. Tato strana voličů je blízká nejen tomu, co Kirchheimer nazývá stranou pro všechny (Catch-all Party), ale také tomu, co Sartori nazývá "masovou volební stranou" (Electoral Mass Party), kterou odlišuje od "parlamentně volební strany" (Legislative-Electoral Party), což je ekvivalent strany kádrů, a od "strany organizace mas" (Organizational Mass Party), což je ekvivalent strany mas.

24 O nových kategoriálních stranách viz zejm. E.Brehier, "Les partis catégoriels et leur devenir", in: Fr.Dreyfus (ed.), Nouveaux partis, nouveaux enjeux, Publications de la Sorbonne, Paris 2000, s.111-129.

27 Ibid.

28 O "kartelové straně" a "kartelu stran" viz P.Mair, R.Katz, "Changing Models of Party Organization and Party Democracy: The Emergence of the Cartel Party", in: Party Politics, sv.1, č.2/1993, s.5-28. 29 Na toto téma viz zejm. nový sborník Fr.Dreyfus (ed.), Nouveaux partis, nouveaux enjeux, Publications de la Sorbonne, Paris 2000. 30 Podle G.H. von Wrighta, kterého cituji z: Z.Bauman, Globalizace, Mladá Fronta, Praha 1999, s.72. 31 Z.Bauman, op. cit., 1999, s.84.

32 Jasně se to projevuje zejména na jednoduchém ukazateli, jímž je počet stran v parlamentu. daje, které najdeme ve čtvrtém vydání známé práce, kterou napsali J.-E.Lane a S.Ersson, mluví jasnou řečí. Zatímco průměrný počet stran zastoupených v parlamentu osmnácti západoevropských zemí od roku 1950 do roku 1969 se s nepatrnými variacemi pohybuje okolo 6,1, hned v období 1970-74 je už průměr 7,4 (!) a dále se s průběhem času zvyšuje. S výjimkou období 1980-84, kdy je 7,6, překračuje průměr 8,0 a nejvyššího průměru dosahuje v posledním zkoumaném období 1995-97: 9,2! (viz Lane, Ersson, Politics and Society in Western Europe, Sage, 4. vyd., London 1999, s.142). 33 Z.Bauman, op. cit., 1999, s.83.

34 Z.Bauman, op. cit., 1999, s.85.

35 O teritorializaci ve vztahu ke stranám v 90. letech viz: J.-C.Colliard, "La territorialisation de l'offre poolitique", in: Fr.Dreyfus (ed.), Nouveaux partis, nouveaux enjeux, cit. vyd., 2000, s.75-97.

36 Srovnej A.Giddens, op. cit., 2000, s.101-102.

38 viz R.Dahl, After the Revolution? Authority in a Good Society. Yale University Press, New Haven & London 1970, 2. rozšířené vyd. z roku 1990 existuje také v českém překladu: Demokracie v právním státě?, Readers International, Praha 1995. Od téhož amerického autora je na dané téma důležitý článek z roku 1994: "A Democratic Dilemma: System Effectiveness versus Citizen Participation", Political Science Quarterly, 109 (1), s.23-34. Srovnej též od Dahla Democracy and its Critics. Yale University Press, New Haven 1989, v českém překladu: Demokracie a její kritici. Victoria Publishing, Praha 1995. 39 V.Bělohradský, "Demokratické dilema a norské NE", in: Lidové noviny, 1.12.1994, s.5